Můj život se psy, můj život pro psy
První pes mne pokousal ještě když jsem neuměl ani chodit a jenom jsem žvatlal. Je to moje nejspíš úplně nejstarší vzpomínka a dodnes si to poměrně jasně pamatuji - jsem na návštěvě u babičky v Hracholuskách, rodiče jsou kdesi venku na dvorku nebo na zahradě a já si lezu po sednici na všech čtyřech a jelikož mne naprosto uchvátil babiččin jezevčík tak u toho štěkám. To se samozřejmě tehdy už postaršímu jezevcovi (který nebyl na malé děti zvyklý) mnoho nelíbilo a tak mi to dal jasně najevo - dál už si vzpomínám jen na ke mne běžícího jezevčíka, jeho zuby v mém obličeji a pak už jen zatmění, můj pláč a křik přibíhajících rodičů. Chudák malej za to tehdy dostal od babi pěknej céres.
Mnoho lidem by se po takovémto zážitku nejspíš vytvořila panická hrůza ze psů, u mne tomu ale bylo přesně naopak. Dokud jezevčík ještě žil, tak jsem se (už o něco starší) při dalších návštěvách a zde trávených prázdninách možná více než na babi a ostatní hospodářská zvířata těšíval právě na něj. Běhali jsme spolu po zahradě i po vsi a jejím okolí, nespouštěl ze mě oči a hlídal mne před jakýmkoliv nebezpečím, snažil jsem se ho tehdy "rádoby cvičit" a matně si pamatuji, že mě i pěkně poslouchal - což mne pochopitelně velice bavilo. Když mne babi jednou nemohla najít, tak mě na pokraji zhroucení, naprosto hysterická a se slzami v očích objevila klidně spícího s tímto jezevčíkem společně v jeho boudě na dvorku, rozespale jsem mžoural a vůbec jsem nechápal co se děje, proč babi "vyšiluje" a co tam dělají všichni ti lidé s baterkami v rukou ...
Neméně jsem zbožňoval návštěvy a pobyt u mého strýce myslivce, který bydlel na samotě uprostřed lesů a choval české fousky a welsh teriéry - měl jich tam (viděno dětskýma očima) obrovské množství. Strýc tam měl různá volně žijící zvířata, a dokonce i ochočenou lišku žijící na dvoře v boudě mezi ostatními psy, která k mému neskonalému údivu kojila štěňata po (při porodu uhynulé) feně ČF a bránila je s nasazením vlastního života. Místní psi však nebyli všichni úplně přátelští, pamatuji si, že někteří byli na dvoře připoutáni řetězem ke kladce na dlouhatánském ocelovém drátu, který se táhl skrze celý dvůr a na vodítko šli jen v případě, že strýc šel do lesa a oni měli pracovat. Pokud to šlo - brával mne s sebou a i když ne, tak moje otázky ohledně volně žijících zvířat, přírody a hlavně psů neznaly mezí a on mi všechno trpělivě a pobaveně vysvětloval. Jelikož jsem si se všemi psy skutečně nemohl hrát, tak jsem alespoň trávil hodiny a dny fascinovaným pozorováním této různorodé smečky - jejich her, chování a (k mému nemalému překvapení) i komunikace. Pomalu jsem tedy zjišťoval, že psi mají vlastní jazyk, hierarchii a pravidla, a toto jsem se pak (s větší či menší úspěšností) pokoušel používat i na všechny ostatní psy, se kterými jsem přišel do styku.
A že jich bylo ... k nemalé hrůze mé matky i naprosto cizích lidí jsem se nadšeně a bez sebemenšího zaváhání vrhal k naprosto každému psu, kterého jsem potkal - každého jednoho z nich jsem si chtěl pohladit, dávat mu povely a hrát si s ním. A to včetně poměrně ostrých policejních nebo armádních služebních psů. Trpěl jsem tehdy dětskou chimérou, že "mluvím psí řečí" a nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že v mém okolí nebyl nikdo kdo by psí povaze rozuměl lépe anebo jim alespoň porozumět chtěl, tak to možná bylo i částečně oprávněné. Nebylo to tak těžké - v případě, že pes štěkal, vrčel a dopředu mne varoval, tak jsem napodobil některý z odpozorovaných signálů, které dávali psi ve smečce, když chtěli příchozího uklidnit a fungovalo to téměř dokonale. Až mnohem později jsem zjistil, že každý pes se chová individuálně a vždy je nutné trochu laborovat, než se zjistí na co pes skutečně reaguje, a že né všichni psi tuto komunikační metodu stále ještě ovládají.
Doma jsem samozřejmě pořád žadonil, že chci psa svého a když už vše bylo (z mého dětského pohledu) na spadnutí, tak jsme se museli odstěhovat z domku se zahrádkou do malého bytu ve městě, kam bohužel pes z pochopitelných důvodů nepřicházel v úvahu. Což ovšem neznamenalo, že jsem se těchto tužeb a nabývání vědomostí v oblasti ochrany přírody jen tak vzdal. Příroda mne odjakživa fascinovala a jako správný introvert a samotář jsem lidmi víceméně vždy pohrdal. Chodil jsem do skauta, byl jsem členem Českého Svazu Ochránců Přírody i České Společnosti Ornitologické. O ochraně přírody, hvězdách, stromech, ptácích, savcích i psech jsem doslova zhltnul naprosto všechny knihy i časopisy dostupné v knihovně, i všechny ty co jsem doma dostal, nebo se mi jinak objevily v ruce. Vždycky jsem však byl skeptik - všechno jsem si chtěl vyzkoušet a ověřit v praxi. A to včetně psů - bylo málokteré skautské výpravy, málokterého letního tábora, školy v přírodě, rodinného výletu nebo osamoceného toulání přírodou, kdy bych nenarazil na nějakého bezprizorního psa, který se ke mne po prvotním zdráhání záhy přidal, já s ním strávil tak dlouhý čas jak to jen šlo a pak si ho chtěl pochopitelně vzít s sebou domů.
Záměrně zde opomenu léta mého dospívání, kdy jsem dělal "ptákoviny" asi jako je dělal (a dle mého názoru by i měl dělat) každý. Nutno ovšem podotknout, že můj vztah k přírodě a ke psům nikdy neopadl, ba naopak - pokud jsem i tehdy chodil "za školu", pak jsem vždy namísto bezcílného bloudění po sídlištích raději preferoval toulání se přírodou v městských lesoparcích a přilehlých lesích. Další nabývání znalostí nejen v oboru kynologie se nesrovnatelně zlepšilo o pár let později s příchodem internetu, a jeho následným rozšířením do škol a domácností, kdy se markantně zvětšil objem informací, které jsem byl schopen získat a následně vstřebat. Zdrojem informací totiž už nebyla jen jedna police knih a časopisů v knihovně, případně knihy dovezené známými, ale i vědecké práce celosvětově uznávaných kapacit v oboru. Tím totiž pro nás v té době internet byl - zázračný a zdánlivě neomezený zdroj vědomostí, nikoliv nástroj pro ukojení nudy a zabití času, jako je tomu nyní. A nejinak tomu bylo i v etologii psů, potažmo kynologii jako celku. Tehdy jsem díky znalostem angličtiny zjistil, že ve světě existují pojmy jako konejšivé signály nebo Maslowova pyramida potřeb - znalosti, které jsem si s víceméně drobnými odchylkami odvodil pozorováním psů ve smečce už jako zhruba desetiletý kluk. Další zjištění pro mne zase byla naprosto nová a svým způsobem šokující, jako například celoživotní etologická práce doc. Beach-e "Hiearchie psů ve smečce", kdy jsem si uvědomil, že spousta u nás zažitých informací braných jako fakt jsou vlastně v cizině už dávno popřené bludy. A čím více jsem takovýchto informací získával, tím více jsem měl potřebu si je ověřovat v praxi.
Jakmile jsem se při studiu a souběžném prvním zaměstnání odstěhoval "do svého", tak jsem si pořídil svého prvního psa, tedy přesně v tom věku, kdy si stále myslím, že by si člověk měl prvního psa pořídit - po nabytí nezbytných znalostí a alespoň částečných chovatelských zkušenostech. V době, kdy má člověk jasno v tom, co od života chce a co skutečně vlastnictví psa obnáší. Můj první pes byl bez dlouhého rozmýšlení papírový rotvajler - jen pár týdnů staré štěně, které jsem pojmenoval Tyr a po bližším poznání tohoto plemene mám pro rotvíky dodneška ohromnou slabost. Dodnes vzpomínám jak mi na Letné chodil pěkně u nohy a když tohoto krasného 60kg, nádherně osvaleného pesana zpozorovaly kolemjdoucí matky, tak braly své děti do náručí nebo rovnou pro jistotu přecházely na druhý chodník. Toto ovšem trvalo do doby, než jsme se potkali v parku nebo na letní zahrádce, kde k němu ve chvíli nepozornosti rodičů děti bez ostychu přiběhly s cílem si hrát. Jaké pak bylo překvapení těchto matek, když po sobě tento chlapák "bojového plemene" trpělivě nechával ty malé děti pomalu i skákat, batolata mu při přinášení brala balon přímo z tlamy a tahala ho za ocas, uši i nos dokud jsem ho "nevysvobodil" přivoláním, anebo ke mě sám nepřišel, že už toho má dost.
Stoprocentní poslušnost, socializace i výchova mého Tyra nezůstaly dlouho bez povšimnutí a brzy mne poměrně dost lidí oslovovalo s žádostí o radu, většinou však formou "vycvičte mi mého psa". Tehdy jsem se také poprvé poučil v tom, že i cizí pes bude rád poslouchat někoho kdo ho chápe a rozumí mu, ale po návratu do původních podmínek se promptně vrátí do zajetých kolejí. Proto jsem se spíše začal pokoušet o evangelizaci psí komunikace a porozumění jejich chování. Tedy jsem začal spíše cvičit lidi aby svého psa pochopili a jejich povely byly pro psy srozumitelnější, protože cvičit samotné psy cizích lidí zkrátka nefunguje. Už tehdy jsem si za tyto služby odmítal vzít peníze a na tom trvám dodnes. Bylo mi totiž proti srsti vidět jak lidé na psy řvou, nadávají jím, trhají jim vodítkem, tahají je za kůži na krku anebo s nimi jednají jako s lidmi nebo dětmi. Takovíto psi vůbec nevěděli co mají dělat a vysílali konejšivé signály na všechny strany, ovšem bezúspěšně - nikdo jim nerozuměl - a mě bylo těch psů prachsprostě líto. Daleko jednodušší pro mne tedy bylo "převychovat" jejich páníčky, a to i ty, co by si to případně nemohli finančně dovolit.
Pak jsem se bohužel musel z Letné odstěhovat a velice záhy potom jsem začal docházet do útulku pro psy - nebylo jich tehdy ani zdaleka tolik jako dnes - s cílem pomoci i těm psům, kteří nemají to štěstí a jsou bez pána. Tak by to dle mého názoru měl udělat každý, kdo má adekvátní příjmy a zároveň minimum nákladů. V tomto pražském útulku (záměrně opomenu jeho název) byly tehdy ještě kotce svařované z kari sítí, psi namísto pořadového čísla měli skutečná jména a těch nemálo pracovníků, kteří se zde angažovali se rovnal jen shluku neorganizovaných dobrovolníků. Sem jsem nosil žrádlo, chodil venčit a pomáhal s manuálními pracemi tam kde bylo třeba. Už tady ale byli psi, které policie přivedla na odchytové tyči jako agresivní a nezvladatelné, anebo naopak ty co se báli i vlastního stínu. Takovíto psi mne zajímali nejvíce, už jen proto, že se jich všichni ostatní báli a nikdo je nechtěl ani venčit, anebo je zbytečně litovali a šišlali na ně jako na děti - což ve psech pochopitelně vyvolávalo jen další nejistotu a strach. Mě na druhou stranu přišli jen jako zrazení, ustrašení, nepochopení anebo zanedbaní - zkrátka lidmi podvedení psi a chtěl jsem jim dopřát stejnou péči jako měl můj Tyr.
Někdy to byla láska na první pohled, někdy bezmoc z celé situace, někdy bylo tak plno, že jiné možnosti nebylo a někdy to pro mne byla jednoduše výzva. Zkrátka netrvalo dlouho a někteří z nich skončili u mě doma. V garsonce o pár čtverečních metrech jsme byli já, můj Tyr jako ten nejlepší pomocník a vzor pro všechny ostatní, a někdy i více než 10 dalších psů. Dnes by to kdekdo z internetových sluníčkářů považoval za "týrání", ale i z garsonky může pracující člověk pomáhat, jen to znamená najít si takovou práci kam může brát psy s sebou, vzít si dovolenou (třeba i neplacenou) pro naučení základních návyků nebo v případě nemoci, znamená to častěji uklízet a trávit daleko více času venku než doma, a také odepřít sám sobě veškeré radovánky ve prospěch těch, kteří to zkrátka potřebují více. Všichni tito psi se mnou střídavě leželi v posteli, všichni měli pravidelné venčení (alespoň 2x denně minimálně po 2 hodinách), všichni byli čistí a bylo postaráno o jejich zdraví, měli vždy dost čisté vody a byli krmeni kvalitním krmivem (převážně syrovým masem) a hlavně - všichni byli šťastní. Oproti pobytu v útulku totiž měli svého pána - někoho kdo je má rád, věnuje se jim, rozumí jim a chápe jejich povahu.
Tehdy neexistoval institut dočasné péče s podporou veřejnosti tak jako dnes, ale nikdy by mne nenapadlo, že půjdu a budu někde žebrat o peníze - za prvé jsem introvert a nikomu nic do mého života není, a za další by mi tehdy stejně nikdo nic nedal. Raději jsem vycvičil Tyra v obraně a udělal jsem si osvědčení o strážní službě se psem. Přes den jsem byl ve své normální práci a po návratu domů - když bylo vyvenčeno a nakrmeno - jsme s Tyrem po nocích hlídali objekty nebo jsem plnil v hypermarketech zboží do regálů, a o víkendu jsem s celou smečkou roznášel letáky. V kritické době, kdy jsem sám už víc jak měsíc nic nejedl a trpěl značnou spánkovou deprivací jsem si uvědomil, že všechny psy na světě zkrátka nezachráním a někteří z nich už musí pryč, alespoň ti, kteří jsou z etologického hlediska už "hotoví" - začal jsem jim tedy hledat nové domovy. Ve volných chvílích jsem stále sháněl pozemek někde v přírodě, kam bych se společně se psy mohl odstěhovat. Toto se ale z finančního hlediska stalo spíše nedostupným snem než realitou.
I když psů už mnohdy nebylo tolik, tak jsem nepolevil - ba naopak - začal jsem nárazově dělal noční střídavě ve dvou nemocnicích jako dobrovolný sanitář na odděleních onkologie a LDN. A pak to konečně přišlo - můj první infarkt myokardu a první plicní embolie a to ještě před třicítkou. Záměrně píšu první, jelikož to zdaleka nebylo naposledy. Na radu lékařů - musíte zvolnit - jsem se zasmál, podepsal revers a šel domů za svými psy. Zároveň jsem se ale naučil říkat "ne" a bral jsem k sobě do péče už jen ty skutečně nejvážnější případy a tentokrát už s jasným cílem najít jim následný domov. Převážně jsem se začal soustředit na psy velkých a obřích plemen, jelikož u takto velkých psů se výchova podceňuje nejčastěji a tito psi také mají bez případné výchovy šanci na adopci nejmenší. Takto to nějakou dobu pokračovalo ........ a pak mi bohužel nečekaně zemřel Tyr v jeho 9 letech - můj nejvěrnější kámoš a parťák, který mi se všemi těmi deprivanty pomáhal a vždy mne podržel ať se dělo cokoliv, stejně jako já jeho.
Po tomto zážitku se mi otočil život naruby - změnil jsem svou standardní denní práci za lépe placenou a také se mi narodilo dítě. Což vzhledem k časové náročnosti v péči o dítě a hlavně k povaze psů, které jsem si bral do své péče znamenalo dát si v domácí péči o psy pauzu. Stále jsem však pomáhal v útulku i okolním majitelům psů ať už jen radou anebo přímo s výchovou, socializací a výcvikem. Mezitím jsem si alespoň částečně splnil svůj sen - vzal jsem si hypotéku a koupil historický dům se zahradou, a to ve vsi obklopené přírodou, odstěhoval jsme se sem - do Malína. Když byl synek už v rámci možností rozumně starý - v jeho 4 letech - tak jsem tuto svou celoživotní zálibu pochopitelně obnovil a znovu jsem začal brát k sobě do péče ty psy, kteří to potřebovali nejvíce, stejně jako jsem i zbylý volný čas věnoval pomoci psům z celé republiky, což se následně negativně promítlo i do mých osobních a rodinných vztahů. Zároveň jsem se ale rozhodl celou tuto činnost zlegalizovat a udělat to pořádně. Dodělal jsem si všechny nezbytné certifikace, na zahradě stavím ošetřovnu spojenou s izolací a suchým skladem krmiv a vedle ní karanténní kotec. Tedy tak, aby byly splněny veškeré legislativní, hygienické i veterinární požadavky. Zároveň si rozšiřuji vědomosti i v oblasti manuální fyzioterapie psů - tedy další obor, ve kterém budu moci psům pomáhat. Jinak se toho nezměnilo mnoho - stále moc nejím a stále mimo svou denní práci občas chodím po nocích na nějakou tu brigádu, a pokud mi to čas a peníze dovolí, tak nosím do kutnohorského útulku žrádlo a chodím tam venčit. Stále také pomáhám svým sousedům, i lidem co se mi ozývají z celé republiky v tom aby pochopili své psy a snažili se jim lépe porozumnět. A stále si k sobě do péče beru ty nejvážnější případy.
Paradoxně mne oslovuje jen velmi málo mužů, většina totiž trpí sebestředným názorem "tohle si vyřeším sám" a týká se to pochopitelně i výchovy a výcviku psů. Já osobně tohle neřeším - pokud mám nefunkční kotel tak také raději zavolám instalatéra, který má mnohaleté zkušenosti v oboru, než abych sám trávil svůj čas zkoumáním daného tématu - každý zkrátka umíme něco jiného. Netvrdím, že v tom co dělám, nebo umím je něco extra - vlastně na tom není vůbec nic zvláštního ani složitého a zvládl by to dle mého názoru naprosto každý. Stačí strávit dostatečný čas poznáváním psího chování a komunikace, studováním stovek knih a odborných publikací a ověřováním si validity tvrzení v nich zmíněných na stovkách cizích a desítkách vlastních psů. Můžete zkoušet různé postupy a radovat se z každého nového ponaučení, a pokud Vás to bude bavit tak jedině dobře. Pokud se ale nechci do budoucna věnovat instalatéřině, pak si na to raději zavolám někoho povolanějšího. Stejně tak pokud máte svého prvního nebo jen pár předchozích psů a narazili jste na problém, se kterým jste se doposud nesetkali, pak možná bude jednodušší namísto zbytečného laborování (které toho psa pouze mate a prohlubuje ve vztahu pes-pán jen další nedůvěru) kontaktovat někoho kdo s tím má alespoň o trochu více zkušeností. Nejsem arogantní, nikoho neponaučuji a ani se nechci na nikoho vytahovat - chci vám pomoci, a byl bych rád aby se vaši psi měli lépe a tím pádem jste byli v pohodě i vy ...